cestovatelské tipy,  osobní rozvoj

Hora jménem Pánvička aneb nadhled pomáhá

Piz Padella, rétorománsky jednoduše Pánvička, je hora vysoká 2.858 m.n.m. a své jméno dostala podle svého relativně plochého vrcholu. Na tuhle krásnou horu jsem vystoupala už mnohokrát, ani už nevím kolikrát, napřed jsem to ze zvědavosti počítala, ale pak se ta chuť všechno vědět a srovnávat s ostatními někde rozptýlila do prostoru. A je to tak dobře.

Hora Pánvička se tyčí nad vesničkou Samedan, která leží už tak dost vysoko v 1.600 m.n.m, v údolí horní Engadin. Samedan má krásné historické centrum s domky, které mají nádherně zdobené sgrafitové fasády. V téhle malebné vesničce, jsem žila dva roky, takže jsem se mohla nechat okouzlit každý den. Kolem dokola jsou vysoké hory, které dávají na obdiv svou sílu a majestátnost. Staly se pro mě velkou inspirací, našla jsem v nich sama sebe, klid a vnitřní sílu. To bylo taky tím důvodem, proč jsem se ocitla ve Švýcarsku, dovedly mě sem hory, obrázky z časopisů vylepené na mé nástěnce snů. Detailněji Vám o své cestě sem povím v e-booku „Život v Engadinu a okolí“, kde načerpáte spoustu inspirace a rad na tu vaši zahraniční cestu.

Na vrcholu hory Pánvičky, který se jí zdálky opravdu podobá, je deník pro dobrodruhy, co vystoupají až na její vrchol. Do tohoto deníku, jsem napsala vždy, když jsem tam byla, něco pěkného, co se mi míhalo v srdci a hlavě. Nejčastěji však poděkování za ten vnitřní klid, který je tak snadné tam nahoře cítit, za překrásný výhled a za nadhled který mi vždy ukázal, že vše má řešení a smysl.

Na začátku svého nového života ve Švýcarsku jsem se cítila dost sama, tak trochu odříznutě, určitě k tomu přispěly i mé znalosti německého jazyka, kterými jsem opravdu rekordy netrhala. Jak jsem se dala ale do pohybu, do stoupání k vrcholům, tyhle pocity byly fuč a já byla volná. Měla jsem jasnou cestu a cíl, to mi dávalo pevnou půdu pod nohama v tom všem novém.    

Horské okolí v Engadinu jsem začala prozkoumávat s velkou papírovou mapou z kiosku a s takovým nějakým zdravým uvážením. Podle toho, jak která hora vypadala a pozdávala se mi, jsem se na ni vydala. Pánvička mi přišla opravdu sympatická na pohled a stala se i mou oblíbenou. Miluji to. Ten pocit, když prostě funíte do kopce a soustředíte se na všechno kolem. Na to kam šlapete, na kameny, jejich tvary a barvy, na různé drobné kytičky, svěží vánek na tváři a taky na to jak vám kapky potu stékají po čele… no prostě na všechno co se děje teď a tady. Ten okamžik, ta nádhera vás prostoupí a stanete se takovou houbou v pohybu.
A stoupáte a stoupáte až jste tam, sami se sebou na jejím vrcholu.

Vnitřní svět plný zvratů nahoru a dolů, poznávání se do hloubky, překonávání různých životních výzev je pro mě cesta, která se mi zrcadlí ve chvílích, kdy na horské vrcholy stoupám po svých. Chce to čas, odhodlání a taky mnohdy přemlouvání se, dostat se až na vrchol. Tak jako v našich životech, každý máme něco, co řešíme, někdy je to brnkačka a někdy to chce opravdu zabrat.

V těchto chvílích si vizualizuji pro mě obrovskou pomoc ve formě hor. Vidím ten vrchol, kam se chci dostat a jdu svým tempem až tam, odkud se můžu rozhlédnout a s velkým klidem v duši odpočinout a užít si tu chvíli, oslavit ten posvátný okamžik, že tam jsem. 

 A když už jsme našeho cíle dosáhli, jakéhokoliv. Užijme si to! Tu chvíli klidu, jen tak na nic nemyslet, nezaobírat se jestli nám to trvalo dlouho, jestli vypadáme dobře…Mít se rádi za to, že jsme tam došli, pochválit se a užít si to. Třeba jen tak zírat do kraje a přitom ukusovat naši svačinku. Pravděpodobně nějaký krajíc chleba se sýrem, který v ten okamžik chutná jako nějaká dobrota z Michellinské restaurace. Já v těhle chvílích cítím obrovský pocit vděčnosti. A to nejen za ten chleba =) 

Posedět a zastavit se sami se sebou. Nežeňme se hned v rychlosti zase za něčím novým.  I z hory se napřed musí sejít dolů, chce to čas, naše myšlenky, které nás tam zavedly, se mezitím srovnají, zrekapitulují se, kapitola se uzavře a pak může začít zase nějaké nová.

K tomu abyste dosáhli vašich cílů a došli k nějakému řešení, zkrátka pohli se z místa, se určitě nepotřebujete škrábat zrovna na Pánvičku. Já jsem ji měla za domem 2 roky, tak jsem se na ni vydávala často…jak už urovnávat myšlenky, nechat se okouzlit a inspirovat, ale taky poznávat můj vnitřní svět a zranění.

Hory jsou mými velkými pomocníky a přáteli. Pomáhají mi se dostat k sobě, vidět podstatu a získat nadhled.   

Sdílím s vámi to, co pomáhá mě a určitě i spoustě ostatních. Ti z vás, co to ještě nevyzkoušeli, jděte do toho! Když už nevíte kudy kam a plácáte se v bludném kruhu myšlenek, dejte se do pohybu! Rozproudí vás to na všech úrovních a vy se z toho kruhu vymotáte ladně a přirozeně. Nadhled pomáhá, uvidíte.

2 komentáře

  • Zuzana Hermannová

    Tu vynikající (a náhle jinou) chuť obyčejného chleba znám. 🙂 A stejně jako ty, miluju chvíle, kdy si sama v přírodě mohu sednout na kámen a jen tak být. Díky za skvělý článek a nádherné fotky hor! Zuzka

    • Renata Sekaninova

      Děkuji moc za krásnou zprávu. Opravdu mě těší, že se ti článek líbí a že ses mohla na chvíli v myšlenkách přenést na to svoje klidné horské místo. PS: Ty horské svačiny mají něco do sebe, to teda jo =)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *