Au-pair,  osobní rozvoj

Jak jsem se stala Au-pair aneb nezapomínejte snít

Na můj začátek ve Švýcarsku se mě zeptalo už hodně lidí. Já ten příběh i ráda vyprávím, je to opravdová sranda a záhada v jednom, ještě dnes úplně nerozumím tomu, jak se to všechno tak dokonale sehrálo.
Uvedu vás trochu do souvislostí, aby ta celá záhada byla dostatečně pochopitelná…není to vlastně ani tak záhadné, jako překvapivě perfektní. Spoustu mých kroků, co jsem v průběhu mého studia na vysoké škole a hlavně pak ve dvou letech po škole udělala, do sebe v pár měsících dokonale zapadly. A o tomhle krásném, snovém načasování vám teď popovídám. 

Studovala jsem Prostorovou tvorbu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V prvním ročníku náš obor zorganizoval poznávací cestu do Rakouska a Švýcarska, krátce jsme se zastavili i v Lichtenštejnsku. Viděli jsme spoustu úžasných míst jako Innsbruck, Vadúz, Chur a Zernez. Byl to úžasný zážitek, plný architektonických skvostů a přírodních krás. Upřímně říkám, že ze všeho nejvíc mě uchvátilo to horské prostředí všude kolem. 

Ve městě Innsbruck jsem mimo jiné viděla i řeku Inn. U téhle třpytící se světlemodré řeky je začátek příběhu. Opravdu jsem se při tom pohledu na ni zasnila a řekla si, že jednou budu žít tam, kde je ona. Možná vám to zní bláznivě, ale ve mně to v ten okamžik tak vibrovalo, že jsem si tím byla úplně jistá. Tahle jednoduchá, ale silná myšlenka mi změnila život.

Studium mě bavilo, ale jak už to bývá, přes všechny naše povinnosti často na naše sny zapomínáme. Realita se mění ze dne na den, jednou řešíte tohle pak zase něco jiného a na snění jako by se vytrácel čas a prostor. I mně se to s mým snem, žít tam, kde je řeka Inn, přihodilo. Neukotvila jsem si tenhle sen v mém životě a nevizualizovala si novou cestu dál. Tu touhu jsem v sobě dusila každodenní prací, která mě vysilovala, začala jsem v tom všem, jak se říká, plavat…O tomhle období po univerzitě více píšu v úvodním článku.

Jak jsem dostala svůj vlak opět na správnou kolej? Jeden večer jsem se zastavila a zhluboka nadechla, celá unavená a vystresovaná, rozhodla jsem se, že takhle už ne. A vzápětí jsem k tomu podnikla kroky. Ten první byl hravý. Udělala jsem si nástěnku snů a začala znovu sníst.

Pečlivě jsem vybírala fotky a snila, co vše bych chtěla dosáhnout a prožít, co je pro mě opravdu důležité. Znovu z mého nitra vycházely ty silné pocity o zahraničí a cestování. Detailně si vybavuji obrázek hor, krásný útulný dřevěný domeček někde v Alpách a potom tři vlajky, německou, italskou a britskou. Chtěla jsem se naučit mluvit cizími jazyky, aby se mi ten alpský svět otevřel. Obrázek zamilované dvojice tam nesměl chybět =) Nalepila jsem i několik obrázků týkajících se designu a tvorby. Celou nástěnku snů jsem doplnila slovy a pocity, jak už se v ten okamžik, co přijde, cítím. 

Když pracujete na vaší nástěnce snů. Použijte i texty a pište v přítomnosti. Pocity jsou důležité, ty s vámi rezonují ihned, dokážete si pak vše mnohem lépe představit a opravdu nechat vaši nástěnku snů otisknout do vašeho života.

A jak to šlo dál? Nějakou dobu jsem ještě pracovala na filmových projektech, které jsem chtěla dokončit. Nové jsem odřekla, abych se nezamotávala do další časové sítě. Začala jsem hledat, jak se dostat do zahraničí s tím jazykovým málem co jsem tou dobou ovládala. Od mojí profese jsem si chtěla opravdu odpočinout, nabrat jiný rozhled. Tak co to bude?  Začala jsem přemýšlet nad tím, co mi jde i beze slov. Napadly mě masáže. Hned mě ta myšlenka nadchla. Žádný ostřílený profík jsem nebyla, spíš takový nadšenec. 

Masáže pro mě znamenaly prvotní impulz, kterého jsem se chytla a věřila tomu, že je to správně, že to má všechno smysl. Roztáhla jsem křídla a přestěhovala jsem se na měsíc do Prahy, kde jsem navštěvovala denně masérskou školu. Byli jsme super skupina, taková všehochuť, nesmírně mě to bavilo a studium jsem si užívala. Po intenzivním měsíci jsem odjížděla spokojená domů s diplomem v ruce a s vidinou nového začátku. 

Na začátku studia masáží jsem ještě jasný plán, jak vše udělám neměla. Ale byl tam zápal. Chuť věci změnit a jak ráda říkám: „Dát vše do pohybu.“ V tom všem masírování a uvolnění se, jsem nechala vše tak nějak proudit bez chtění vše ovládat. V ten okamžik se začala otvírat má nová cesta.

Určitě jste napjatí, jak se vše vyvíjelo dál… Mé pražské večery jsem trávila brouzdáním na internetu a hledáním práce v zahraničí jako masérka. Internet je plný informací, objevují se i ty, co zrovna nehledáte…a to se stalo mně. Bliknul na mě odkaz o práci v zahraničí jako Au-pair. A já si v tu chvíli řekla: ,,To je ono, proč mě to nenapadlo dřív?“ Máme velkou rodinu, s dětmi mám zkušenosti, baví mě to s nimi a navíc jazykově bychom na tom byli tak zhruba stejně, což mě v ten okamžik ohromně podpořilo =)

,,Au-pair je teď pro mě do začátku to pravé ořechové a můj diplom s masáží se bude časem určitě hodit taky,“ řekla jsem si. A rázem bylo rozhodnuto.

Konečně se dostáváme k té záhadě, o které jsem se zmiňovala na začátku a tím je vyplnění formuláře pro práci Au-Pair. Ukážu ti, jak na to v připravovaném e-booku zdarma „3 nejjednodušší tipy jak si sehnat práci v zahraničí bez rizika“

Vyplnění formuláře je dost podrobné, není divu, rodina si s pomocí různých filtrů vyhledává Tu nebo Toho pravého k sobě a svým dětem. Tak se prosím nedivte a věřte mi, co Vám teď napíšu.  Mezi první důležité otázky patří 3 preferované země. V tomhle jsem měla jasno. Hned jsem napsala alpské země Švýcarsko a Rakousko, pak střelba do prázdna s Novým Zélandem, proč ne =) Na řadě byly podrobnější otázky jako můj preferovaný kanton ve Švýcarsku, řeč, město…uf, takhle jsem o tom nepřemýšlela, otevřela jsem si starou známou Wikipedii a začala zkoumat, co by pro mě bylo ideální. 

Věděli jste, že Švýcarsko má 26 autonomních kantonů a čtyři oficiální jazyky? Většina obyvatel mluví německy 63.5%, francouzsky 22.5 %, italsky 8.1% a rétorománsky 0.5%

Francouzština mě nikdy moc nebrala, francouzsky mluvící kantony byly tedy rázem pryč. Italsky jsem vůbec neuměla. Rétorománsky jakbysmet. Doufala jsem v zachránce v podobě německy mluvících kantonů. Němčinu jsem měla pár semestrů na vysoké. Vybrala jsem si tedy kanton Graubünden, který u mě vyhrál na plné čáře, jak z hlediska vysokých hor, tak i jazyka. „Co napíšu za město?“ dumala jsem. Pomohla mi opět kamarádka Wikipedie, vyhledala jsem si tři nejvýznamnější centra v kantonu Graubünden. Na výběr byl Davos, Chur nebo Saint Moritz. Při pohledu na fotografie městečka St. Moritz se mi zalily oči slzami štěstí, už jen při té myšlence, že bych tam mohla nějakou dobu žít. 

V tuhle chvíli, mi srdce bušilo, ale byla jsem i trošku otrávená, z těch všech přesných otázek…já jsem si to totiž v té chvíli ještě všechno nespojila dohromady…dělo se toho opravdu hodně a na to docvaknutí to chtělo klid.

Asi za týden na to mě kontaktovala jedna maminka ze Saint Moritze, jestli bych měla zájem přijet. Myslela jsem, že spadnu ze židle. To jsem nečekala, taková rychlost a přímo z místa, které jsem si vybrala…Dohodly jsme se a mě čekal nový začátek na mém vysněném místě.

Celé mi to docvaklo, až za pár týdnů, když jsem své nové okolí více poznala a uvolnila se po celé té předešlé honičce. Já už jsem v St. Moritz přece byla! Před lety, v prvním ročníku na univerzitě, jsme tudy projížděli školním autobusem a přes velké zpoždění, které jsme cestou nabrali, jsme zde bohužel nezastavili.

Když Vám povím, že řeka, co protéká St. Moritzem a pramení tři vesničky od něj,  se jmenuje Inn… ano tušíte správně, ta stejná řeka Inn, u která jsem si před lety na našem školním výletě v Innsbrucku slíbila, že jednou budu žít tam, kde je ona, asi zůstanete chvíli překvapeně koukat, tak jako kdysi já.

Tak dokonale naivní a poetická byla má cesta do Švýcarska. Chtělo to pár let, ale hvězdná magie pravděpodobně nezná ten náš lidský čas, kdo ví. Možná kdybychom na ty naše sny nezapomínali tak lehce, bude se dít vše úplně jinak. Dovolte si snít a podnikněte ty kroky, které je potřeba ujít s nohama pěkně na zemi a s hlavou v oblacích. Já Vás v té vaší jedinečné cestě ráda podpořím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *